blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport
Děti a rodina
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 

Historie

Je islám nejmírumilovnějším náboženstvím?
Anton S. Bačík  10.4.08

(Moji dceru v hodině dějepisu na gymnáziu učí, že islám je nejmírumilovnější náboženství. Je opravdu třeba takto plivat na naše vlastní kořeny? Je to snad pravda, či spíš hrubá neznalost věcí?)

Abychom mohli objektivně posoudit pravdivost takového tvrzení, musíme si vyjasnit muslimské chápání významu slova „mír“. Muslimové často tvrdí, že “islám znamená mír”. Slovo islám pochází ze stejného arabského kořene (slm), jako slovo “salaam”, mír. “Islám” nicméně znamená podřízení se vůli Aláha, a to prostřednictvím jeho božského a věčného zákona, šaríi. Slovo “mír” tedy pro muslima znamená rozšíření Domu islámu (Dar al-Islam) na celý svět.  Nepřítomnost šaríi je nepřítomností míru. Učení islámu neodděluje moc světskou od moci náboženské. Islám nezná křesťanské: „Dávejte císaři co je císařovo, co je božího, dávejte Bohu.“ Náboženský vůdce chalífa je zároveň vládcem věřících. V jeho pravomoci jsou všechna náboženská, politická i vojenská rozhodnutí. Jelikož v praxi se takové soustředění moci neosvědčilo a důsledky byly tragické, v současnosti žádný islámský stát nemá státní zřízení podle islámského učení. Tato skutečnost je dostatečně výmluvná. Nicméně vidina takovéto celosvětové utopické vlády se udržuje v povědomí muslimů i v učení islámu neustále. Dle islámského pojetí je svět rozdělen na dva tábory. Jedním je Dům míru (Dar al-Islam) s právem šaría a druhým Dům války (Dar al-Harb). Trvalou povinností celé muslimské komunity zůstává džihád (úsilí o islám), v té či oné formě. Džihád má více významů, jeden ale znamená neoddiskutovatelně OZBROJENÝ BOJ. „Dům islámu“ je trvale pod povinností džihádu, dokud neustane existence „Domu války.“ Ideologie džihádu zakazuje muslimům začít vést válku proti nemuslimům, aniž by jim nejdříve nenabídli konverzi k islámu, nebo platbu džizji, tj. daně z hlavy pro nemuslimy (týká se to pouze lidí Knihy – Židů a křesťanů. Pohané mohou volit pouze konverzi, smrt, nebo otroctví). Pokud odmítnou, je muslimům nařízen boj a skutečnost nabídnutí možnosti podřídit se islámu, je chápána jako nedonucování k náboženství. Takto muslimové rozumí významu slova mír – jako „dobrovolné“ podřízení se islámu.

(2:193) A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu (Alláhovi). Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým...“

Islámský model počítá s přítomností Židů a křesťanů ve společnosti, ale jen jako druhořadých občanů s omezenými právy a s povinností placení džizji, daně za „ochranu“. Muslimský muž si může vzít za manželku i židovku, nebo křesťanku. Děti pak budou automaticky muslimové. Muslimská žena si ale nemůže vzít za manžela nikoho jiného, než zase muslima.

Zvláštností islámského učení je dovolená lež - taquíja. Opora pro takové jednání vychází ze súry (3:28) „Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby“.

Nejsou – li tedy muslimové dostatečně silní k otevřenému boji, v zájmu šíření islámu je morálně dovoleno lhát. Je dobré si uvědomit, že i mezi muslimy panuje široké spektrum názorů, jsou mezi nimi lidé dobří i zlí a mnoho z nich takové jednání v praxi odmítá. Nicméně výklad Koránu toto připouští.

Častým argumentem muslimů o mírumilovnosti bývá súra (2: 256) „Nebudiž žádného donucování   v náboženství!...“ V duchu taquíje už neřeknou, že to platí jen jednosměrně, a to nebránit nikomu při přijetí islámu. Jenže tento verš má pokračování: A již bylo jasně rozlišeno správné vedení od bloudění! Ten, kdo nevěří v Tághúta a věří v Boha, ten uchopil se rukojeti spolehlivé, jež nikdy se neutrhne.“  Správným vedením se míní islám, blouděním pak všechna ostatní náboženství.
Odpadnout od islámu tedy vůbec není povoleno! Šaría za to stanoví pro muže trest smrti, pro ženu vězení, dokud nezmění názor. Praxe dnes bývá většinou jiná, i když se tresty smrti vyskytují stále, pod tlakem světové veřejnosti i samotných muslimů se stávají praktické dopady většinou mírnějšími. Ale i tak konverze od islámu představuje v muslimské společnosti stále vyloučení z občanského života, perzekuci i vězení. (např. mediálně známé případy konverzí muslimů ke křesťanství v Egyptě, nebo Malajsii.)

http://www.csi-cr.cz/malajsie_krestanka.php

Základem islámu je Korán a sunna ( muslimská tradice, vycházející ze života proroka, jehož jednání je pro muslima dokonalým vzorem). Veškerý život muslima je podřízen předpisům šaríi – muslimského práva. A to do nejmenších detailů všedního života. Na minutu přesně předepsané časy modliteb, kterou rukou se má co dělat, které potraviny jsou „haram“ (nečisté, zakázané), kdy   a jakým způsobem se mýt, jak se oblékat, jak se chovat.

Při výkladu Koránu je přímo zakázáno používat vlastní úsudek! K tomu jsou určeny „tafsíry“ – uznané výklady veršů Koránu. Ty jsou sepsány na základě svědectví Mohamedových současníků. Svědecký isnád (v islámském slovníku = vědu) nelze obejít. Uznávaný středověký autor tafsírů  at–Tirmidhí řekl: „Kdo by Korán vykládal jen podle svého názoru, dopouští se bezvěrectví... Kdo by vyslovil na Korán svůj vlastní názor a došel ke správnému řešení, i v tom případě chyboval.“ Takový přístup je v přímém protikladu ke křesťanskému výkladu Bible i celému způsobu našeho západního myšlení.

Je smutnou skutečností, že i v samotném Koránu je více výzev k násilí, k zabíjení i k otroctví,  než k modlitbě.

Súra (2:216) „A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte.“

(47:35) „Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše.”

(9:29) Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.“

( 9:123) „Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!“

( 9:5) „A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.“

(8:12) „A hle, Pán tvůj vnukl andělům: Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“

Pokud tedy někdo bezmyšlenkovitě opakuje, že je islám mírumilovný, nečetl Korán dost pozorně.

Korán postavil muže o stupeň výše, než ženy, dovoluje také mužům „umravnit“ ženu bitím.

(4:34) Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých (ženám). A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody! A Bůh věru je vznešený, veliký.“

Nutno připustit, že i v Koránu jsou verše, napsané ve smířlivém duchu. I když se co do počtu vyskytují   jen vzácně.

(2: 195) „Rozdávejte na stezce Boží, avšak nevrhejte se do zkázy vlastníma rukama! Konejte dobré skutky, neboť Bůh miluje ty, kdož dobré skutky konají.“

(3:133) „Pospíchejte k milosti od Pána svého a k zahradě, jejíž šířka se rovná nebesům a zemi a jež připravena je pro bohabojné, kteří rozdávají almužny ve štěstí i v neštěstí a kteří krotí hněv svůj  a odpouštějí lidem. Bůh věru miluje ty, kdož dobro činí.“

(60:8) „Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.“

Alláh tady nezakazuje být dobrý k lidem, kteří nebojovali proti muslimům, ale ani to nepřikazuje.

Srovnejme to s křesťanským učením:
(Mat 5,37-47) „Vaše slovo buď 'ano, ano - ne, ne'; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Milovat budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.' Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?“

V kontrastu s křesťanskou láskou a odpuštěním naopak islám určuje krevní mstu.

(2:178) „Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon krevní msty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť následován je zvyk uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost           od Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu bolestného.“

(2:194) „Měsíc posvátný  proti měsíci posvátnému; i věci posvátné podléhají zákonu krevní msty! Kdokoliv proti vám vystoupí nepřátelsky, pak i vy proti němu tak vystupte, podobně jako on vystupoval proti vám. A bojte se Boha a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných.“

Zabití nevěřícího Korán vůbec neřeší jako zločin.

(47:4)“Když se setkáte s nevěřícími, stínejte jim hlavy, dokud mezi nimi nezpůsobíte dostatek krveprolití. Pak je spoutejte pevnými okovy. Pak bude čas na omilostnění nebo výkupné.”

Islám rozlišuje cenu lidského života podle pohlaví a vyznání:(4: 92 ) „A nehodí se, aby věřící zabil věřícího, leda omylem...“ 

Zákony šaríe stanovují, že není žádné pokání za zabití odpadlíka od islámu, protože stejně zaslouží smrt. Odškodnění za zabití muslimského muže je 100 velbloudů. Odškodnění za smrt nebo zranění muslimské ženy je poloviční než odškodnění placené za muslima. Odškodnění za smrt Žida nebo křesťana je třetinou odškodnění placeného za muslima. Odškodnění placené za zoroastriánce je patnáctinou odškodnění za muslima.
Islám je agresívní náboženství. Už za prvních sto let se rozšířil z Arabského poloostrova až na východ do Číny, na západ do severní Afriky, v r. 710 arabové napadli Španělsko a vytvořili z něho muslimskou Andalůzii, která trvala až do konce 14. st. Po dobytí Byzantské říše r. 1453 Mehmetem II. se islám rozšířil i na Balkán a jeho expanzi do Evropy zastavila až bitva u Vídně r. 1683. Zatímco křesťanství se šířilo převážně hlásáním evangelia a mučedníky, úspěch islámské expanze spočívá v jednoduché nabídce motivace boje, udržující vysokou bojeschopnost. Muslim bojuje za Alláha, šíření „pravé“ víry. Pokud zvítězí, připadne mu bohatá kořist i otroci (manželství poražených jsou automaticky zrušena a ženy připadnou jako otrokyně vítězům). Pokud v boji zemře, dostane se rovnou do ráje, kde obdrží za manželky 72 pannen. V každém případě ho tedy čeká zisk. Scénář bývá vždycky stejný. Nejdřív nabídka k „míru“ – k obrácení na islám, nebo k podřízení. Po souhlasu následuje nenásilné nastolení vlády muslimů, po nesouhlasu následuje boj se všemi důsledky. O islámu se tedy nedá tvrdit, že by byl nutně krvelačný – takový pohled je zjednodušující. Přijmeš – li islám, jsi totiž automaticky náš kamarád. Na straně druhé se ale nedá přehlédnout naprostá  segregace žen, či jinověrců a neslučitelnost islámského práva se svobodou vyznání. A přesně o toto jde v islámském učení z pohledu evropského chápání lidské svobody. Takový postoj je v našich očích zvrácený a pro nás nepřijatelný. Pro nás i význam nedonucovat platí pro všechny stejně a na obě strany.
Citát:

„Mezi pohany a ateisty je povinností muslima šířit islámskou víru, ať už ji přijmou dobrovolně, nebo NEDOBROVOLNĚ. Protože konec konců je to v jejich prospěch.“ (říká jak islám, tak i český muslim a arabista Petr Pelikán).

 http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00399354.mp3
   
Je třeba mít na paměti, že i tzv. praislámské země byly původně křesťanské. Roku 638 dobyli Arabové Jeruzalém, byli ale tradičně ke křesťanům tolerantní a nezacházeli s křesťanským obyvatelstvem ani s poutníky, kteří putovali ke Svatému hrobu, špatně. Z poutí jim plynul nemalý zisk v podobě obchodu a vybíraných dávek. Později se v Jeruzalémě dostali k moci egyptští Fátimovci a r.1009, chalífa (al-Hákim bin Amr Alláh) nechal zničit chrám Božího hrobu a začal pronásledovat místní křesťany. Křížové výpravy bez ohledu na jejich praktický žalostný dopad, byly tak vlastně reakcí Západu na muslimskou rozpínavost a v samotném prvopočátku byly motivovány snahou o osvobození Božího hrobu i místních křesťanů.

Dopad islámské víry na muslimy můžeme posoudit i dnes, podle osvědčeného biblického pravidla: „Po ovoci je poznáte.“ Nakolik tedy obraz života v islámském světě odpovídá životu v míru? Kde je ovoce tohoto života? Jaký účinek měl islám na celé generace jeho vyznavačů? Proč za tolik staletí trvání islámu nikde ve světě nefunguje ideální stát podle islámského učení? Kolik ozbrojených konfliktů je v současnosti, kde by alespoň jedna strana nebyla muslimská? Je snad znakem mírumilovnosti prolévat krev? Přestože před islámem byly v těchto zemích rozvinuté kultury daleko dříve, než u nás, dodnes nemají rozvinuté technologie, ani nelétají do kosmu. Islám způsobil ustrnutí všestranného vývoje, neposkytl lidem za ta staletí nutnou svobodu k rozvoji samostatného myšlení ve všech oblastech života. Proto je třeba se naučit nehodnotit jednotlivé muslimy podle islámu, ale jako ostatní lidi každého zvlášť, podle jejich skutečných činů. Z hodnocení islámského učení naopak vyplývá, že islám není cestou vpřed, ale skokem do středověku, jaký je třeba zásadně odmítnout.   


Použitá literatura:
Hrbkův překlad Koránu
Archívy isláminfo
Kropáček: Duchovní cesty islámu


Janičáři – lesk a bída islámské říše

   S. Bačík
   14.01.07

   Vrcholný středověk je mimo jiné charakterizován tím, že vedle světa evropského křesťanství západní a východní Byzance se v oblasti starého světa na styku Evropy a Asie začíná formovat ještě třetí oblast, oblast islámská. Nejprve ji reprezentují seldžučtí Turci, ale ve 14. a 15. století osmanští Turci a postupně se z nich vyvine oblast vlivná a agresivní.
   Osmanská říše existovala již od roku 1300 a svého vrcholu dosáhla v 16. a 17. století, kdy se stala jednou z nejsilnějších říší světa. Rozpínala se od severu Afriky přes Blízký východ a Malou Asii, až po Balkán a jižní oblasti dnešního Ruska. V čele stál sultán, jenž byl hlavou světské i církevní moci. Základem říše byl islám.
  Osmanská říše se začala formovat na malém území v Bithýnii a v oblasti Černého moře. Přímým zakladatelem se stal Osman. Říše pod vlivem islámu dostala do vínku nebývalou útočnost. Důležitou roli při útocích sehráli Janičáři. Byli to křesťanští chlapci, kteří byli převychováni na sultánově dvoře k islámskému fanatismu. Osmanské říši byli nesmírně oddáni a bývali v přední útočné řadě. V 15.-18. stol. tvořili jádro tureckého vojska. Měli značné výsady (mimo jiné ovlivňovali výběr vezíra, někdy i sultána).

  Janičáři - Yeniçeri

  Janičářské sbory vznikly z potřeby dobře organizovaných a disciplinovaných jednotek, které by dopomohly Osmanské říši v její expanzivní politice na západ. Selhání pokusů o zformování pěchoty z Tureckého obyvatelstva, přesvědčilo osmanské vládce o důležitosti hledání bojovníků jiných národností. Obyvatelstvo Malé Asie (Arméni, Židé) byly ihned z tohoto plánu vyloučeni. Po doporučení vojenského soudce Kara Halila Cendereliho byli do jednotky verbováni muži z evropských křesťanských rodin. Ale verbování vojska složeného z cizinců a nevěřích by bylo proti všem základním principům islámu. Sultán Orhan proto rozhodl zorganizovat sbor Janičářů v roce 1330 z křesťanských válečných zajatců a vězňů. Díky mnoho válečným konfliktům a tažením nebylo nedostatek těchto vězňů, což vedlo k rychlému rozvoji plánu k sestavení janičářského sboru.
  Janičáři / janitčáři / jančáři - patřili k základní části turecké armády (tzv. kapi kullari "otroci Porty"). Jednotka Janičářů sestávala ze třech podjednotek (yaya, cemacat, sekban), rozdělených do 135 oddílů zvaných orta nebo bölük. Jednotce velel mocný Aga Janičářů, který se zodpovídal přímo sultánovi. Zrušeni roku 1826. • Z tur. Yeni - çeri "= mladí vojáci.."

 Içoglans - pážata

 Pážata byli většinou mladí křesťanští chlapci, kteří byli podle tohoto nelidského systému přivezeni do Istanbulu a ti nejlepší z nich byli vybráni mezi pážata "içoglans" do služeb paláce. Často se stávalo, že si sultán sám vybíral mladé chlapce, které by chtěl mít ve svém paláci. Poté byli chlapci zasláni do paláce v Istanbulu a v Edirne, kde podstupovali zvláštní výcvik, zatímco ostatní byli najímáni za jeden či dva dukáty do Tureckých osad, kde se vzdělávali a připravovali na vstup do škol acemi oglan, z kterých se poté dostávali do Janičářských sborů.
  Měli bychom připomenou systém devširme, který je dobře znám. Byl zaveden osmanským sultánem Orkhanem (1326-1359), a existoval po dobu asi 300 let. Skládal se z pravidelných odvodů křesťanských dětí z balkánských křesťanských populací. Tito mladíci ve věku mezi čtrnácti a dvaceti lety byli islamizováni a zotročováni k vojenským účelům. Pravidelné odvody, ke kterým docházelo po tisících lidí, se následně staly každoročními. Aby zabránili útěkům, byly děti odváženy do vzdálených provincií a svěřovány muslimských pánům, vojákům, kteří s nimi zacházeli tvrdě jako s otroky. Fungoval další souběžný systém odvodů: odváděl děti ve věku mezi šesti a deseti lety, které byly vyhrazeny pro sultánův palác. Svěřeny eunuchům podstoupily čtrnáct let trvající tyranský výcvik.
  V Africe existoval podobný systém zotročující černé děti křesťanů a animistů. Druh systému devširme stále ještě existuje v Súdánu a byl popsán a odsouzen zvláštním zpravodajem OSN Gasparem Birem v jeho hlášení z roku 1994, a ve článku v The Times of London (Súdánští křesťané prodáváni jako otroci, 25. srpen 1995).
  Zvrácený systém devširme změnil mladé lidi bez rodičovské lásky v nelítostná vraždící monstra. Byli oddáni islámu a sultánovi (odtud přísloví „poturčenec horší Turka“). Mimo islámské prostředí se systém devširme nevyskytoval. Prezentuje velikost pohrdání islámského světa vším neislámským, míru jeho arogance a přesvědčení o své nadřazenosti.
  Janičáři od roku 1421 svou podporou určovali nového sultána říše. Příkladem mohu uvést boje prince Cema a jeho bratra Bayezida, kteří po smrti svého otce Mehmeda II. bojovali o trůn. Jejich boje také rozpoutaly občanské války v říši v průběhu let 1481-1482. Úspěšnější byl Bayezid, který měl plnou podporu Janičářů. O tomto problému je velice dobře pojednáno v knize Sydneyho Nettletona Fishera: The Foreign Relations of Turkey, z roku 1948. Roku 2000 znovu vydal tuto knihu EJOS (University of Illinois Press).
  Postupem doby začali být Janičáři největší překážkou modernizace země. Proslulí „hroziví nepřátelé křesťanstva“, se od 17. století změnili ve zdegenerovanou společenskou vrstvu. Již dávno nebyli elitou osmanské armády, jako když se v roce 1453 pod prorokovou korouhví zmocnili Konstantinopole. V tuto dobu to byla už jen nespolehlivá parazitující chátra, která nebyla vhodná ani k tomu, aby zodpovídala za požární službu v Istanbulu, kde spíš vybírali výpalné než střežili. V roce 1794 byla velikost janičářského sboru 98 539 mužů, ovšem seznamy obsahovaly mrtvé duše pobírající plat a část Janičářů se také místo výcviku věnovala spíše obchodu, nebo řemeslu. Často také povstávali proti svým chlebodárcům. Symbolem vzpoury bylo převržení kotlů, ze kterých jim symbolicky jejich čorbaci rozdával sultánovu polévku. Kuchyňský kotel byl hlavním odznakem Janičářů. Dervišové Bektašovi světili jim je vždy, když šli do války a ztráta kotle byla totéž, co jinde ztráta praporu. Jedno takové povstání stálo reformního sultána Selima III. vládu i život. Jeho reformy Nizam i Cedit byly zrušeny, stejně tak i moderně vycvičené jednotky podle Nizam i Cedit.
  Ovšem po něm nastoupil na trůn Mahmud II., považovaný za dalšího reformistu. V reformách Selima III. pokračoval, i když opatrně. Vybudoval znovu vojsko po vzoru jednotek Nizam i Celit a čekal pouze na záminku, kdy se s Janičáři bude moci vypořádat. Této možnosti se mu dostalo 12. června 1826, kdy nechal uspořádal přehlídku nového vojska na Et Meydan. To považovali Janičáři jako provokaci a začali se ozbrojovat a koncentrovali svoje síly. O dva dny později převrhli kotle dnem vzhůru a povstání začalo. Ovšem Mahmud II. byl na povstání daleko lépe připraven než zavražděný Selim III. Požádal o vyjádřeni k situaci islámské duchovní a ti dali za pravdu sultánovi. Mezitím už připlulo asi 14 000 vojáků nových jednotek s koňmi a děly a postavili se proti Janičářům, kterých už bylo asi přes 20 000. Janičáři se stáhli do svých kasáren na Et Meydanu a zahájili palbu. Poté vojáci nových sborů palbu opětovali, dělostřelectvo dřevěná kasárna zapálilo a zbylé Janičáře zmasakrovala kartáčová střelba. Zajatí Janičáři byli shromážděni na Et Meydanu, uškrceni nebo sťati a jejich těla naražena na kůly kolem stromu, na němž kdysi Janičáři oběsili velkovezíra. Celkem bylo podle britského velvyslance Stratforda Canninga zabito asi 6000 janičářů, někteří autoři udávali nepravděpodobné číslo 20 000.
  Likvidace Janičárů vstoupila do osmanských dějin pod názvem Vak’ ai Hayriye (Požehnaná událost). 17. června 1826 dal Mahmut II. vyhlásit dekret o zrušení janičárského sboru. Zvláštní instrukce byly zaslány tatarskými posly místodržícím provincií. Během několika dní byli provinční Janičáři bez varování povražděni. Zároveň byl zakázán řád Bektášíja, který byl jejich hlavní oporou.
  V roce 1813 rozdrtily tři turecké armády devět let trvající povstání v srbském knížectví a donutily Karadjordje Petroviće (1760 – 1817), který byl roku 1804 zvolen prvním srbským vládcem, uprchnout do Uher. Represe Janičářů v Srbsku však byly tak kruté a nesnesitelné, že v roce 1815 vyvolaly druhé srbské povstání pod vedením vojvody Miloše Obrenoviće (1780 – 1860). Srbové se marně domáhali slyšení na vídeňském kongresu. Sultán Mahmut II. posléze roku 1815 uznal Miloše Obrenoviće za vrchního knížete (1815 – 1839, 1858 – 1860) a přiznal Srbsku částečnou vnitřní autonomii s tím, že města a pevnosti zůstanou v tureckých rukou.
  Ke konečné porážce Turků dochází r. 1683 u Vídně. Od té doby slábnoucí Osmanská říše už nebyla schopna ohrozit stále sílící Evropu. Balkánské národy zůstaly ale v područí Osmanské říše až do r.1829, kdy po prohrané válce s Ruskem, připadly pod správu Ruska a Rakousko – Uherska. Srbsku a Řecku byla přiznána plná autonomie. Muslimská část obyvatel Bosny a Hercegoviny se bouřila proti tomuto ustanovení. Rakouská vojska narazila na velmi tuhý odpor a nakonec téměř 300 tisícové armádě trvalo tři měsíce, než za cenu krvavých ztrát dostala celou zemi pod kontrolu.
   Balkánské národy si ze staletí osmanské nadvlády odnesly šrámy a antipatie. Zaostaly v hospodářském a kulturním rozvoji za střední a západní Evropou. Systém devširme, který se táhne jako prokletí napříč generacemi po 300 let trvajícího područí, způsobil rány, které dodnes nejsou zaceleny. Ukrást rodičům děti, aby posléze terorizovaly vlastní národ, na to se nezapomíná. Je tady dluh, který ještě nebyl splacen, ale transformoval se do dalších generací! Nechuť těchto národů žít ve společné Evropě s Tureckem je pochopitelný. Nelze odpustit bez projevu lítosti. Turecko, jako následník Osmanské říše, nikdy neprojevilo politování nad touto částí své historie. Nemůže mít právo vstoupit do Evropy společně s takto postiženými státy, aniž by vůči nim vyjádřilo svou omluvu.

Použité prameny:
DaS - Ďasíkův dikcionář
Dějepis.info
Blízkovýchod.info
Politologie.blog
www.zemesveta.cz


Stručné dějiny obce - 2
   Josef Chabiča
   2006

   XV. století

   Papežský rozkol a hospodářský úpadek olomouckého biskupství, zaviněný pleněním a rozkrádáním církevního majetku šlechtou v čele s markrabětem Prokopem v době předhusitské se odrazil v kázni kléru a náboženském životě vůbec. Asi i proto se na Slovácku, bezprostředně po Husově smrti, rychle šířilo husitské učení. Po roce se podávalo podobojí ve Strážnici, Lipově, Velké, Veselí, Vnorovech a Boršicích. První lidovou bojovou akcí bylo přepadení a spálení vizovického kláštera v roce 1418 za vedení cisteriánského kněze Tomáše z Vizovic. V rove 1420 aktivita husitského hnutí vzrůstá. Na ostrově řeky Moravy u Nedakonic je založen husitskými kněžími Bedřichem ze Strážnice a Tomášem z Vizovic "Nový Tábor" pod ochranou Haška ostrožského z Valdštejna. Cíle dalšího ničení byly: velehradský klášter, klášterní ves Boršice, augustiniánské proboštství Klimentek, Kyjov, dominikánský klášter v Uherském Brodě a další.
   Tyto akce přiměly císaře Zikmunda k vypořádání s moravskýmy Tábory. Na podzim 1421 přitáhl s početným vojskem, dobyl řadu měst a hradů podporujících husity a moravské tábory rozehnal. Město Ostroh odolalo a nikdy Zikmundem nebylo dobyto.
   Jediná písemná zmínka o Blatnici z hustského období je od uherského kronikáře a píše se v ní, že v roce 1422 přerušil císař Zikmund obléhání Ostrohu, dal spálit obléhací bašty a proti Ostrohu zesílil své posádky ve Veselí, Bzenci a Blatnici a odtáhl do Uher. Zda byla Blatnice dlouhodobě v rukou Zikmundových, nebo husitských hejtmanů, nevíme. Přes Slovácko směřovaly velké výpravy husitů do Uher. V roce 1423 Jan Žiška táhl k Trnavě a v roce 1428 Prokop Holý k Novému Městu a zničil hrad ve Bzenci.
   Daleko větší zkázu přinesly Slovácku války Česko - Uherské v letech 1467 a 1478. Hlavní těžiště bojů bylo na jihovýchodní Moravě. Dokladem toho je 61 zaniklých dědin v hradišťském kraji, v blízkosti Blatnice Smíchov a Sezimov. Důkazem, že i Blatnice byla značně zpustošena je stavba nového kostela kolem roku 1480 a zničení tvrze, která nebyla obnovena. Zdivo dnešní věže, až po nástavbu z roku 1957, pochází z té doby. Loď byla oproti dnešnímu stavu orientována opačně, na východ od věže.


Stopadesáté výročí encykliky  Rerum novarum
   Josef Chabiča
   2006

   
15. května 2006 uplynulo 115 let od vydání encykliky Rerum novarum papežem Lvem XIII. Tato první sociální encyklika navrhovala řešení sociálních problémů, vzniklých v důsledku průmyslové revoluce v 2. polovině 19. století, kdy se na základě hromadění výrobních prostředků hromadila obrovská moc na jedné straně a na druhé straně obrovská závislost dělnictva na této moci. Počtem nepatrná první skupina mohla požívat všech výhod rozvíjející se společnosti, druhá skupina, k níž náležely nesmírné masy dělníků, trpěla hroznou chudobou.
   Papež Lev XIII. se ujal nesnadného úkolu a vyzval lidstvo, aby se řídilo jeho sociálním učením. Nedovolává se pomoci liberalismu ani socialismu. Liberalismus se ukázal neschopným řešit sociální otázky a socialismus, neuznávající soukromé vlastnictví výrobních prostředků, navrhoval řešení, které by uvrhlo společnost do ještě horších poměrů.
   Encyklika stanoví práva a povinnosti ve vzájemném poměru mezi zámožnými a chudými, mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Dále stanoví co by měla dělat církev, co vlády států a co ti, o jejihž zájmy běží.
   Církev má sociální učení neustále rozvíjet a přizpůsobovat poměrům a potřebám doby, poučovat a svými přikázáními řídit život a mravy jednotlivců. Stát musí zaměřit zákonodárství tak, aby zamezil jakémukoliv bezpráví, zvlášť se zřetelem na slabé a chudé a věnovat se otázkám sociálním. Dělnictvo má vytvářet instituce, které by pomáhaly těm, kteří pomoci potřebují.
Hlavně po 1. světové válce byly v řadě význačných států přijaty zákony ve shodě s encyklikou Rerum novarum Lva XIII.

Obrázky ani ne tak staré

Hurábovo
Vyskočilovo
Zajímavé obrázky Jurčekovy hospody ze stránek obce Blatnice
Jurčekova hospoda
Jurčekova hospoda
Jurčekova hospoda
Jurčekova hospoda
Jurčekova hospoda


Stručné dějiny obce - 1

    Josef Chabiča

Nejstarší zprávy o Blatnici.

    První písemná zpráva o Blatnici je v zakládací listině staroboleslavské kapituly z roku 1046. Touto listinou daroval Břetislav I. nově založené kapitule Blatnici a 6 dalších obcí. Tyto obce musely tedy vzniknout dávno před tím, protože se nemohly stát početnýmy během několika desetiletí. V desátém a jedenáctém století byla již Morava křesťanská. První písemná zpráva potvrzující existenci kostela v Blatnici je až z roku 1384. O jeho založení můžeme usuzovat z patrocinia. Podle patrocinia sv. Ondřeje je možno soudit na uherský původ, což by nasvědčovalo době, kdy Blatnice přechodně náležela k Uhrám, to je na konec jedenáctého nebo na začátek dvanáctého století.
    Blatnice před husitskými válkami byla početná ves a byla farní osadou, protože měla farní kostel, a bývalo v té době běžné, že u kostela bývala i škola. V době předhusitské nastává úpadek olomouckého biskupství. Moravská šlechta v čele s markrabětem Prokopem plenila a rozkrádala biskupské statky. Tyto neutěšené poměry se odrazily i v náboženském životě a ani svolání synody roku 1400 biskupem Mrázem do Kroměříže situaci nepomohlo. Proto se po Husově smrti na slovácku rychle rozšířilo husitské učení.