Blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality
Zajímavosti
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport
Zpravodajství LF
Společenská kronika
Archiv
Odkazy
Redakce

Úvodní stránka

Mírov - 2006
 Mgr. Věra Heidlerová
 18.12.06

Věznice na mírově
                                                                   foto Štěpán Janás

  Pobočka Konfederace politických vězňů v Uh. Hradišti uspořádala 10. 11. 2006 zcela ojedinělou akci - prohlídku jedné ze 3 nejtěžších věznic v ČR, Mírova. Účastníky exkurse byli političtí vězňové z 50. let minulého století, tzv. muklové, a jejich příbuzní a sympatizanti. Někteří z nich byli uvězněni právě tady. Byla to asi poznámka p. Vašíčka z Blatnice, který s sebou vzal 2 mladé vnuky, která až zamrazila: "Tak poprvé vidím Mírov také zvenku." Těmto lidem by měla naše společnost prokazovat denně svůj vděk a úctu za to, že dokázali pozvednout svůj hlas proti komunistické zvůli nebo jinak se znelíbili po r. 1948 nové moci. Dnes je věznice Mírov upravena pro výkon nejtěžších trestů, vyšších než 10 let. Sympaticky působí opravený kostel, který je zasvěcen, nikoli vysvěcen, protože zde působí více církví. Dříve to byla ruina a skladiště. Tam jsme byli po podrobné prohlídce uvedeni zástupcem velitele věznice nejdříve a tam jsme mohli také klást jakékoli otázky. Vysoký důstojník Vězeňské správy byl rázný, inteligentní, vzdělaný - úplný protipól bachařů, jak je poznali bývalí muklové. Neuhýbal ani nepříjemným dotazům. Tak jsme se dověděli, že ve věznici je asi 305 vězňů, z toho asi 5 doživotně, více než 50% vězňů jsou Romové. Vězni mají možnost pracovat a slušně si vydělat, tuto možnost využívá jen 40 % vězněných, 60% práci odmítá, a tak náklady na jejich pobyt za mřížemi platí stát - tedy my všichni. Vězňové mají k disposici 24 hodinovou lékařskou péči, ke zvláštním případům dojíždějí specialisté. Pravidelné hodinové vycházky na dvoře jsou samozřejmostí. Vězeňská kuchyně vaří tak kvalitně, že se v ní stravuje i personál a civilní zaměstnanci. Opět jsem zaslechla poznámku jednoho z muklů: "Bože, co bych já byl dal za kůrku chleba". Druhá trpká poznámka:"Nás se neptali, zda chceme pracovat, dělali jsme otroky. Když kamarád umíral, nezavolali mu ani kněze ani lékaře". Další poznámka: "Lékař? Kopance a bití, to bylo komunistické léčení!" Přestože vězeňství udělalo velký pokrok směrem k evropským normám, vše uvnitř věznice působí velmi pochmurně. Nejtěžší oddělení je neprodyšně uzavřeno, na malých oknech nejsou jen mříže, ale i jakési sítě, za nimiž poznáte jen stíny postav a šum hlasů. Po známém útěku Kajínka jsou všude montována a zpevňována bezpečnostní opatření. Ze strážních věží míří i na nás po zuby ozbrojený strážce, vysílačkou nás předává do další zóny, kde jsou stejná opatření. Průvodce nám ukazuje zařízení cel - to je opravdu skličující. Jen pryčny nad sebou, stolek a stůl. Postupně se zmenšuje počet vězňů v celách, jsou upravovány cely pro menší počet lidí, dokonce jen po jednom či po dvou. Ovšem nedůstojné díry v podlaze, sloužící jako sociální zařízení, zde již nenajdete - u cel jsou vybudovány standardní, vykachličkované WC a umývadla s tekoucí vodou. Něco, co bývalí vězňové vnímají jako nebývalý luxus. V té vlídnější části věznice jsou i kulturní místnosti, knihovna dobře vybavená moderní literaturou, tělocvična s posilovacími přístroji, společenská místnost s televizí a tabulí pro výuku cizích jazyků. Správa věznice hledá způsoby vězně nějak povznést, vzdělat, připravit pro život na svobodě. K tomu mají vězni k disposici improvizované civilní byty, podobné panelákovým, kde se před propuštěním učí úkonům obyčejného života, praní, vaření, vyplňování dotazníků. Cestou na dvoře jsme potkali ostrahu, která provázela 2 vězně , jimž měl brzo trest vypršet, do obce Mírov, aby se naučili užívat poštovního a místního úřadu, aby uměli zajít na sociální odbor. Pracující vězni, které jsme zahlédli, nejsou "v teplákách", ale v oblecích podobných montérkám. Na Mírově se vyrábí luxusní nábytek dokonce pro Poslaneckou sněmovnu a vysoké úřady. Jaká změna za 50 let, jak jiný a slušný přístup k lidem, kteří se těžce provinili! Jak hrozné zážitky si nesou v duších ti, kteří poznali komunistická vězení a lágry. A přece vypadají vyrovnaně, smířeně, bez nenávisti, jsou to lidé věřící, kteří odpustili svým trýznitelům, ale nezapomněli. A učí zachovat historickou paměť i mladším pokolením. Neznala jsem všechny účastníky zájezdu, ale bylo mi ctí poznat pana Vašíčka, jeho dva sympatické vnuky, kteří mohou být na svého dědečka, stejně jako my všichni, hrdi, paní Minksovou s 2 dětmi z Velké nad Veličkou, paní Annu Honovou a pana Drábka, kteří zájezd organizovali. Bylo vidět, že všichni, kteří prošli branami komunistického pekla, se dokáží radovat ze života, být pokorní a vděční za každý boží den, Je škoda, že naše společnost těmto lidem nevzdává úctu v té míře, jak by si za své statečné postoje zasloužili. Ale pokud jejich štafetu převezmou ti mladší, nesmí a nebudou zločiny komunismu nikdy zapomenuty. Návštěva Mírova zůstane v našich duších nejen jako trvalá vzpomínka, ale jako otřesný, nezapomenutelný zážitek. Demokratická společnost se chová i k vrahům lépe, než se ta komunistická chovala k lidem nevinným, jen s jiným světovým a politickým názorem. Mějme to stále na paměti.
 
Věznice na Mírově