blatnické nezávislé noviny
Úvodní stránka
Aktuality 
Zajímavosti   *
Kultura
Historie
Pamětihodnosti
Sport              *
Děti a rodina *
Správa obce
Společenská kronika
Názory čtenářů
Archiv
Návštěvní kniha
Odkazy
redakce
 
    [CNW:Counter]

Názory čtenářů

Noviny "Dobrý den s kurýrem" uveřejnily článek, který se dotýká většiny obyvatel Blatnice.
 
Ach, ty svatý Antoníčku!
Stanislav Bogar 23.6.08

Musím reagovat na článek Tomáše Ježka, uveřejněný pod stejným názvem dne 16.6. 2008 v deníku „DOBRÝ DEN“, kde ventiluje svůj názor na nový liturgický prostor zbudovaný na poutním místě v Blatnici pod Svatým Antonínkem.  Označil ho jako nepravdivý a bezduchý. Pociťuji to jako hlubokou nepravdu. V čem by tedy měl být nepravdivý?
Opticky odlehčená vzdušná konstrukce odpovídá době svého vzniku. Stavba svojí funkcí naprosto splňuje účel, ke kterému byla vytvořena. Netváří se, že je něco jiného, než ve skutečnosti je. Nechám na posouzení každého, zda v mozaice svatého Antonína nachází prvky socialistického realismu. No, i kdyby! A co má být? Proto snad nemůže být pravdivý? Vždyť jsme v něm museli prožít většinu svých životů. Jsou snad naše životy proto méně pravdivé? Nevím, čím tato mozaika popírá tradici mozaik byzantských, možná, že to samé staromilci tvrdili ve své době Andreji Rublevovi. Ten také vložil do staleté tradice byzantských ikon jasné a živé barvy, dneska tak typické pro ruskou ikonopiseckou školu.
Celý projekt vyvstal z nutnosti změny, dosavadní stav nevyhovoval nové situaci, byl přímo zoufalý. Starý poutní oltář nezteřel, ani nepodlehl zubu času. Je opraven, udržován a také vypovídá o době svého vzniku i odkazu našich předků. U něho jsme jako děti vstupovali do nového roku. V době nesvobody se tam neslavila půlnoční mše, o pozdní silvestrovské noci se nás tam scházívala k soukromé modlitbě jen hrstka ze dvou rodin, jinak býval kopec liduprázdný. Jsem vděčný za to, že naši otcové dokázali i v nás udržet vztah k tomuto místu, tak jedinečnému v naší krajině. Starý oltář vyhoví, když se na kopci zastaví jeden, či dva autobusy a chtějí slavit mši. Pokud ale přijdou desítky tisíc lidí a koncelebruje několik kněží, je naprosto nevyhovující. K něčemu takovému prostě nebyl určen.
Osobně jsem spíš konzervativní, k novým věcem přistupuji s nedůvěrou. I v tomto případě jsem nedělal předčasné závěry, ale čekal jsem, jak se nová věc osvědčí v praxi. A jsem nadšen, moje očekávání bylo překonáno. Tisíce poutníků mohou být bez problémů účastni bohoslužbě s výhledem na oltář. Středobodem liturgického prostoru se tedy nestává svatostánek v kostele, ale obětní stůl, na kterém se zpřítomňuje oběť Kristova. Já ji zažil a nebyl v tom ani pocit studu, či malosti, ale pocit soudržnosti obrovského společenství věřících, usilujících správně prožít svůj život a naplnit tak svůj podíl na Božím plánu se světem. A to je spíše smyslem křesťanské pouti, než konzervovat věci nevyhovující. Navíc nová podoba poutního místa stejně nijak nezasáhla do původního vzhledu kaple.
Jako zcela scestný vnímám autorův výrok: „Zde doputuje poutník ke Kristu – cíli své cesty, otočí se k němu zády a směrem a pohledem na veřejné záchodky se účastní bohoslužeb. (Pro přirovnání si lze představit kostel, ve kterém se všichni otočí zády k oltáři a svatostánku a směrem k odpadkovému koši u vchodu slouží mši svatou.)  V tomto smyslu vidím v novém díle popření celého vnitřního vyvrcholení pouti“.
Cožpak autor zapomněl, že Kristus je přítomen právě při bohoslužbě? Že právě účast na ní je pro křesťana skutečným vyvrcholením pouti? Trvat na již nevyhovujících dosavadních praktikách, které mnoha poutníkům znemožňovaly plnohodnotnou účast, je jen prázdnou nostalgií, obíleným hrobem.
Multifunkční nová budova, jejíž součástí jsou jak toalety, tak mimo jiné i stanice první pomoci, stojí v dostatečné vzdálenosti, a nepůsobí nijak rušivě. Pro srovnání - na Velehradě, ve stejné vzdálenosti od oltáře baziliky stojí nevyhovující smradlavá budka, takže chlapi chodí raději za keříky. Je třeba si uvědomit, že člověk je tělo a duše, obojí má své potřeby. V pokoře musíme přijmout, že nejsme éterické bytosti a toalety potřebujeme. Pokud možno moderní, hygienické a k dispozici bez stání v nekonečných frontách. Takové nyní máme. A co je důležité, jsou dostupné i pro staré a nemohoucí poutníky. Dříve, když lidé na venkově chodili vykonávat potřebu do chléva, byla pokrokem dřevěná budka v rohu hnojiště. Vzpomínám na svoji babičku, která nemohla pochopit „hloupost“ městských lidí, kteří si pořizovali záchody přímo do bytu. Brala to jako nejlepší vtip – oni si doma zasmradí. Vidíte, a jsou to jen dvě generace. A výraz záchodky vyvolává nepříjemný dojem dodnes. Opravdu však znečisťuje jen to, co může vyjít z lidského srdce.
Ještě jedno srovnání s Velehradem mi nedá – liturgický prostor tamního venkovního oltáře. Je snad tato konstrukce z lešenářských trubek architektonicky vydařenější a hezčí? Nepotřebovala by změnu? A jak jsme jí přesto byli rádi, když jsme mohli být účastni bohoslužbě s Janem Pavlem II. Tak rádi, že jsme přišli o den dopředu a přenocovali na místě pod širým nebem.
Souhlasím, že zločiny proti kráse jsou nepromlčitelné. Ale kdo rozsoudí, co je krásné? Umělecké dílo se liší od kýče tím, že disponuje krásou, je jedinečné, pravdivé a inspirované Duchem svatým. Nově zbudovaný liturgický prostor vypovídá o těch, co ho zbudovali. Je – li tedy on kýčem, potom jsme kýčovití i my všichni.


 Nikde nenakoupis levneji


    Prozdravi.cz